Tak už konečně něco vkládám, tak ať se vám to líbí =)...Ani nevěřím, že jsem to psala já, je to normální? =D
BOLEST, ZKLAMÁNÍ, LÁSKA, NENÁVIST
Seděla u jeho umírajícího těla. Bála se pohlédnout do jeho očí.
Co by tam spatřila? Bolest? Zklamání? Lásku? Nebo jen nenávist?
Tvář měla zmáčenou od slz, řasenku rozmazanou po tváři. Jen seděla a hleděla před sebe. Před ní umíral její přítel. Milovala ho, ale on zklamal.
A ona?
Ona teď sedí před ním, když umírá a ani se nehne.
Nepomůže mu.
Nepohlédne mu do očí, jen tu bude tiše sedět, dokud ho život dočista neopustí.
Bolest, zklamání, nenávist, láska. Čtyři naprosto rozdílné city, které je spojovali dohromady.
Pohlédla mu do očí, neprosil ji o pomoc, nic jí nevyčítal. Hleděli si do očí a oba měli v očích ty stejné čtyři city.
Naklonila se k jeho zakrváceným rtům a něžně ho políbila. On jí polibek vrátil. Ani jeden z nich nepromluvil. Chvíli se ještě líbali, ale pak se dívka odtáhla.
Pohlédl jí do očí. Pochopil.
V místnosti bylo naprosté ticho, které rušil jen jeho nepravidelný dech a dopadání kapek z neutaženého kohoutku.
Znovu si pohlédli do očí.
Dívka cítila, že ho už úplně opouští síla, proto se naposledy sklonila k jeho rtům. Polibek byl krátký, ale plný citů.
Tiše se rozplakala.
Jeho mrtvé oči byly otevřené dokořán. Před chvílí plné citů, teď prázdné, mrtvé a smutné.
Zvedla ruku a lehce mu je zavřela.
Pomalu si klekla, políbila ho na čelo a zvedla se. Popošla jen pár kroků. Došla ke skřínce.
Otevřela ji. Vytáhla z ní malou, ale ostrou žiletku.
Naposled pohlédla do zrcadla. Viděla tam dívku s rozcuchanými, černými vlasy. S tmavýma a prázdnýma očima. Obličej měla špinavý, kruhy pod očima a po celém obličeji měla rozmazanou řasenku. Chvíli se na sebe ještě dívala, ale pak se vrátila k chlapci.
Sedla si na zem, tam, kde seděla, když umíral.
Prohlížela si ho.
Pomalu sklopila pohled.
Pozvedla žiletku ke své ruce. Přiložila a prudce trhla. Na ruce se jí objevila rána. Po ruce jí stékala krev. S vypětím sil dala žiletku do druhé ruky a udělala to samé, co u té první.
Motala se jí hlava.
Lehla si.
Dívala se nad sebe. Pootočila hlavu a stočila pohled na chlapce. Pak zase pohlédla na strop nad sebou.
Opouštěl jí život. Po tváři jí stékaly poslední slzy.
Zavřela oči. Všude kolem ní byla krev. Už neslyšela křik, který se ozval ode dveří. Už nevnímala, jak jí někdo zvedá. Už nevnímala ten pláč, který se kolem ní ozýval. Už nevnímala nic.
Chlapec a dívka. Nejdříve je spojovala jen láska. On ale zklamal.
Co je spojovalo pak?
Jen bolest, zklamání, láska a nenávist. Čtyři city. Jen city. Ale tak silné, že je oba zabily. Čtyři city. A všechny končili jedním. Smrtí.
Když se na zem snesl anděl, všude vládla láska. Když odletěl, začala se ztrácet. Svět ovládla nenávist. Znáte všichni ten svět. Jen málo lidí ten svět vidí růžově. Jen pár naivních lidí. Jen pár...
