Seděla tu už dlouho, pořád na stejném místě. Uprostřed pustého ostrova. Nebyla tu už ani zvěř, také utekli. Proč taky ne, že?
Všichni od ní utíkají.
Je sama.
Všichni jsou buď mrtví a nebo zradili. Nejedla, nepila a nespala. Necítila nic, jen neuvěřitelnou, nepolevující bolest. Nebyla to obyčejná bolest, ale bolest v srdci.
Znáte ten pocit, kdy jste úplně sám? Tak přesně ten teď prožívala. Už ani nemohla plakat. Její srdce svíralo zoufalství a bezmoc.
V náručí držela plyšového medvídka s nápisem „I love my angel“. Toho jí daroval její miláček, který nakonec zradil.
Pomstila všechny, co jí zemřeli, ale zpět jí je to nevrátilo a ani to neumírnilo její bolest. Ze všeho nejvíc jí ale bolela zrada její lásky a jejího nejlepšího přítele.
Vrazili jí nůž do zad.
Říká se, že od nepřítele můžeš čekat cokoli, ale od přítele jen zradu.
Ona se na vlastní kůži přesvědčila o tom, že je to pravda.
Zavřela oči.
Vytekla jí jedna osamocená slza.
Osamocená stejně jako je teď ona.
Vzpomínala na chvíle strávené s těmi, co teď s ní nejsou. Jak krásně jim všem bylo. Byli bezstarostní, dokud se zase neobjevilo zlo. Zlo ve velkém.
Chvíli ještě přemýšlela.
Do tiché noci zakřičela jen „PROČ?!“.
K ní by život vždy nespravedlivý. Lehla si do trávy a dívala se na hvězdné nebe.
Pozorovala hvězdy. Nejjasnější hvězdou byl Sirius.
Po tvářích jí stékaly slzy. Ležela a utápěla se ve své bolesti.
Pomalu ji opouštěl život.
Před očima jí probíhal celý život.
Přestávala cítit.
Vydechla naposled a zavřela oči.
Teď už necítila nic, jen osvobození. Byla svobodná a bez krutosti života.
V životě stačí jen okamžik, abychom si někoho oblíbili, ale celý život nestačí, abychom na něho zapomněli.