Pak najednou vše ztmavlo a Kathrin se probudila. Ležela v knihovně, na knize „Slavné rody“. Protáhla se a promnula si oči. Podívala se do knihy na jména svých rodičů, ale bylo tam datum úmrtí.
To byl jen sen?! Jak je to možné? Bylo to tak živé.
Vzdychla si a smutně se pousmála.
Škoda, už jsem myslela, že mám rodiče. Bohužel. Ale možná měl otec (pozn. aut.:tak říká Voldymu, není to její otec, jen ji vychovával) opravdu něco s mojí matkou.
S těmihle myšlenkami se vydala do otcovi (pozn.aut.:nebaví mě pořád psát to dloouhý jméno Voldemort, tak budu psát otec, i když to její otec není, snad vám v tom neudělám zmatek) pracovny. Prošla sídlem a před dveřmi se nerozhodně zastavila. Chvíli tam nervózně postávala, než se odhodlala zaklepat. Po vyzvání tiše vstoupila. Otec seděl za svým pracovním stolem a něco zrovna psal. Kat tedy zavřela dveře a posadila se do křesla naproti otcově stolu a tiše (pozn. aut.: Ticho, tiše, tiše, tiše a zase tiše, mě už vážně hrabe) vyčkávala. Otec dopsal větu a zvedl hlavu.
„Co potřebuješ Kathrin?“zeptal se klidným hlasem.(pozn. aut.: za chvíli asi bude jak Brumla, klidný, vyrovnaný. Né kecám, to je jen dočasný, nebo spíš se tak chová jen k vybraným osobám, což je jen Kat. Mno já už vás asi těma poznámka docela štvu, že? Už mlčím, příjemný čtení)
Kat si nervózně pohrávala s prstýnkem na své levé ruce. Dostala ho od otce ke svým desátým narozeninám, kdyby se jí něco stalo, poznal by to. Ale teď k věci.
„N-no já chtěla jsem se na něco zeptat.“řekla trochu ostýchavě.
„Ano?“otec pozvedl obočí a upřeně se na Kat podíval.
„Já. No totiž. Ty. Znal si mojí matku? Jaká byla? Co jsi s ní mě?“ vychrlila na něj rychle a sklopila pohled.
Poznala, že otce tato otázka velmi zaskočila. Zamyšleně vyhlédl z okna a snažil se vybavit si všechny vzpomínky.
„Ano znal jsem tvoji matku. Byla to výjimečná žena, ale neměl jsem s ní nic. Byli jsme jen přátelé nic víc. Stýkali jsme se často, ale pak potkala tvého otce a už jsme se vídali málo. Hodně mi psala. Pak ses jim narodila ty a Marika mě přesvědčila, abych ti šel za kmotra, její manžel sice nesouhlasil, ale nakonec ho přesvědčila. Když ti byl tři roky, stala se nehoda. Podařilo se zachránit jen tebe. Tvé rodiče už ne. Marika byla jediná přítelkyně, kterou jsem měl. Když jsem ji poznal, přemluvila mě, abych konal dobro a dokázala to ve mě udržet, ale když zemřela, neměl jsem už nikoho. Od té doby se snažím ovládnout svět. Vzal jsem si k sobě tebe a vychoval tě.“řekl zamyšleně.
„Jaká nehoda?“zeptala se, se zájmem Kat.
„Požár.“
Stačilo jedno slovo. Kat pochopila.
„Děkuji.“řekla jen a zvedla se.
„Nemáš za co, čekal jsem, kdy se zeptáš. Jen nevím, jak si přišla na to, že sem se znal s tvou matkou a ne otcem. Nebo někým ji¨m blízkým.“
„No já. Zdál se mi sen. Bylo to hrozně zvláštní a tak živý.“ řekla smutně.
Otec se na ní zvláštně podíval.
„Jaký sen?“
„No o tom se špatně mluví. Jestli chceš, podívej se mi do mysli.“
Otec přikývl a vyslal na ni legitimes. Prohlídl si onu vzpomínku na sen.
„To je opravdu zvláštní. Přesně tak tvoje rodiče vypadali, ale asi to byl sen vyvolaný tvými vzpomínkami.“
„Asi ano a ještě něco. Já. Víš, jak si věznil, no, toho kluka.“
„Chceš říct, že to ty jsi mu pomohla utéct.“ řekl a na tváři se mu objevil vražedný výraz.
„Ano, ale...“ víc už toho říct nestihla, protože k oknu mířilo několik sov, které nesly poměrně velký balík.
Otec mávl rukou a okno se otevřelo. Předpokládal, že sovy poletí k němu, ale ony letěly směrem ke Kathrin. Překvapeně se na Kat podíval, ale ona byla stejně překvapená jak on. Sovy balík položily před Kat a počkali až balík odváže, aby mohli odletět. Kat už chtěla balík rozbalit, ale do místnosti vletěla ještě jedna malá sovička, která nesla protentokrát dopis. Posadila se na balík a nastavila nožičku s dopisem. Kat překvapeně dopis odvázala, otevřela a začala číst.
Milá Kathrin,
asi se divíš, co je to za balík. Vdecím ti za mnohé. Bez tebe bych se od tam nedostal. Jako díky jsem ti chtel dát neco originálního. Proto ti posílám tohoto plyšového medvídka. Asi se nebudeme moct vídat, tak doufám, že na me nikdy nezapomeneš, ten medvídek ti bude stále pripomýnat, že nekde daleko je nekdo, kdo te moc miluje. Nemužeme být spolu, tak alespon prijmy tohoto medvídka, aby ti alespon trochu nahrazoval me. Doufám, že se nekdy ješte setkáme. Nikdy na tebe nezapomenu, doufám, že ty také ne.
Navždy tvuj stále milující
Daniel B.
P.S.: na spodu balíku je ješte jeden menší balícek, neptej se jak jsem to udelal, nebyl jsem to já, pomohl mi Brumbál.
Kat se zalily oči slzami. Jak moc jí chyběl a to, to není tak dlouho, co mu pomohla utéct. Byla zvědavá, co je naspod za balíček. Dopis pečlivě složila a dala do kapsy. Klekla si k balíku a začala opatrně strhávat papír, ten pak položila vedle. Otevřela krabici a z ní „vykoukl“ krásný plyšový medvěd, hnědé barvy. Vytáhla ho, byl velký jeden metr, měl krásné černé oči, které vypadali jako živé a kolem krku byla obvázaná červená mašle. Chvíli si medvídka ještě prohlížela, ale potom ho položila vedle sebe a znovu se podívala do krabice. Naspod byla menší červená krabička. Vytáhla ji a otevřela. Strnula úžasem....
Takže jsem se nakonec rozhodla. Prosím neukamenujte mě. Další kapitolka bude, až tu bude alespoň 10 komentů. Moje se nepočítají. Každý smí komentovat jen jednou. Pokud to stihnete ještě dnes, bude dnes.